Leden 2014

Příběh čarodějky -část 6.

31. ledna 2014 v 16:59 | Nicole |  Příběh čarodějky
Radost, ale zároveň naštvanost. To je přesně to, co jsem cítila. On by prostě nemohl unést, kdybych hned napoprvé jeho jméno uhodla. Zároveň jsem však byla ráda, že je to Matěj, protože se mi toto jméno moc líbilo a v neposlední řadě bych měla přiznat, že mi tohle jeho chování přijde někde v hloubi duše docela roztomilé.
Zůstala jsem tedy stát na schůdku od dveří s otevřenou pusou a tiše na něj zírala, jak pohodovou, pomalou chůzí odchází. Nemínila jsem s ním o tom mluvit, prostě jsem to začala brát jako legraci, můj úsměv doprovodilo nepatrné zakroucení hlavou a mé oči sledovaly jeho tělo jak mizí ve tmě. Otočila jsem se, odemkla si dveře a dole na chodbě jsem se snažila podle hlasů rozpoznat, jestli máma není doma. Vypadalo to, že ne, přesto jsem však schody nahoru vycházela po špičkách. teprve nahoře jsem si mohla oddychnout. S úlevou jsem zjistila, že je byt prázdný. A to mi dávalo skvělou příležitost vydat se opět nepozorovaně na půdu a zapůjčit si další rekvizity. Vlastně jsem si to tam chtěla v té skříni trochu protřídit a hlavně si přinést křišťálovou kouli, ta mě totiž zajímala ze všeho nejvíce. Četla jsem o věštění z ní celou knížku a musím říct, že se nemůžu dočkat až to vyzkouším. Jediným problémem by mohlo být, že se má vytvořit příjemná tmavá atmosféra, zapálit svíčky a mít absolutní klid. To si dokážu představit jen na půdě, ale tam mám přeci jen trochu omezený přístup. Odložila jsem si tedy věci u sebe v pokoji, a doběhla jsem i s mým deníkem čarodějky až k žebříku, který vedl do oné slavné místnosti. Všechno šlo jako po másle. Vylezla jsem nahoru, otevřela půdu a za pár sekund jsem už stála před velkou zažloutlou skříní. Už jsem si představovala, jak sahám na horní polci pro rudou krabičku s čirou křemennou koulí a rychle jsem sahla po otáčecí klice. Chvilku jsem s tím lomcovala, klikou nešlo vůbec pohnout. Bylo to jasné, někdo skříň zamknul. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kdo to mohl udělat a kam dal klíč?
Podívala jsem se na truhlu pod střešním okýnkem. Chvilku jsem váhala, zda má vůbec cenu to zkoušet, pak jsem se však rozhodla, že za pokus nic nedám a šla jsem se ji pokusit otevřít. Věděla jsem však už předem, jak to dopadne, vždyť v té truhle také chyběl klíč, který byl vždy v zámku. Mé tušení bylo správné. Tyto dva kusy nábytku v sobě držely část mého života, to, co mě bavilo, a nechtěly mi nic z toho propůjčit. Posadila jsem se smutně ke stolku a zabořila obličej do dlaní. Udělala jsem chybu, že jsem si nepřinesla z půdy víc věcí, teď mi zbyla jen ta trocha v nočním stolku. Seděla jsem takhle asi čtvrt hodiny a pořád dokola jsem přemýšlela, kdo půdu zamkl a z jakého důvodu. Vlastně mi to bylo i docela jasné, byla jsem přesvědčená, že to udělala máma, když získala podezdření, že se o tyhle věci zajímám. Ale důvod mě žádný nenapadal. Proč by jí to mělo vadit?
Bývala bych tam seděla ještě minimálně dvakrát tak dlouho, ale ozval se zvuk otvírání domovních dveří a já musela půdu rychle opustit. Docela mě zajímalo, jak se bude teď máma chovat a tvářit. Slezla jsem tedy opět dolů po žebříku a vydala se mámě naproti. Stejně zatím vždy takhle večer potřebovala pomoct s nákupem. Sešla jsem schody a nechtěně jsem s hlasitým "Ahoj!" úplně vrazila na dolní chodbu, až se mě mamka lekla. Pak se samozřejmě dal omluvit její podivný výraz ve tváři, který jsem ani nedokázala popsat. Byla to směsice vyděšení, nervozity a předstírání. Raději jsem se přestala pokoušet vyčítat cosi z její tváře, popadla jsem dvě tašky a vydala jsem se opět nahoru.
S mámou jsem strávila vlastně skoro celý večer. Pomáhala jsem jí s večeří, pak jsme jedli a nakonec jsme se až do jedenácti dívaly spolu na film. Zezačátku mi přišla taková zvláštní, jako by si mě stále prohlížela. Stejně, jako jsem zírala jí na ni. Potom se však zase všechno vrátilo do normálu, ale já jsem byla stále plná ne moc pozitivních myšlenek.
Když skončil film, šla jsem se umýt a rovnou jsem si to z koupelny namířila do čistě povlečené postele. Kdyby se tento den nestalo to, co se stalo, asi bych si ještě do půlnoci četla s baterkou pod peřinou můj Deník čarodějky, ale nějak jsem teď neměla náladu. Možná bych ani neusla, nebýt esemesky od Matěje. Jakmile jsem totiž zhasla světlo, zazvonil mi mobil u ucha. Otevřela jsem zprávu, tím jsem osvítila polovinu pokoje, a rychle jsem si přečetla:
"Dobrou noc a sladké sny, Tvůj Matěj :)" A pak jsem si to přečetla znovu, pomaleji a potom ještě asi třikrát. Ihned jsem našla ve volbách možnost odpovědět a odepsla jsem mu: "I Tobě, Tvoje Nikol :)" Hned mi bylo lépe a na čarování jsem ten večer už ani nepomyslela.

Nastala neděle. Pomalu jsem otevřela zalepené oči a pohlédla jsem na budík. bylo půl desáté dopoledne a já ještě spala. To u mě vůbec nebylo obvyklé. Zrak jsem obrátila na úplně zasněžené okno. Přes tu vrstvu sněhu sem ani nemělo šanci prostoupit dostatek světla, které by mě probudilo. Vstala jsem a krátce jsem otevřela ono okno, abych se pořádně probrala a začlo mi to myslet. Zafungovalo to. Uvědomila jsem si totiž, že pokud bylo tak pozdě a já ještě spala, nejspíš nebude nikdo doma. Nejprve jsem v tom ani neviděla žádnou výhodu, všechno na půdě bylo stejně zamčené. Měla jsem takový pocit, že to vzdám. Našla jsem si už přece něco jiného, co mě naplňovalo -kluka, lásku. Ale na druhou stranu jsem si také musela být vědoma toho, že jsme se zatím znali jen pár dní a vůbec se nedalo předpovídat, jak dlouho nám to vydrží a jestli z toho bude něco vážného. Mlčky jsem šla do kuchyně, abych si připravila nějakou dobrou snídani. Sotva jsem překročila práh, přivalila se další vlna myšlenek do mé hlavy.
"Ale dalo by se to předpovídat!" řekla jsem z ničeho nic nahlas a vybavila jsem si všechny možnosti předpovídání budoucnosti. Už jsem si představovala, jak věštím z křišťálové koule, jak se mi v hlavě zjevují obrazy nás dvou. Mne a Matěje. Nejradši bych v tomto snění zůstala, ale na připravování jídla bylo třeba se soustředit. už se mi párkrát stalo, že jsem si osolila čaj.
Došlo mi, že čarování se prostě jan tak vzdát nedokážu, musím bojovat a vytrvat!

Příběh čarodějky -část 5.

27. ledna 2014 v 18:49 | Nicole |  Příběh čarodějky
Nedovedete si představit, jak jsem se lekla. První, co mi blýsklo hlavou bylo, jestli máma nespatřila kyvadlo. Rychle jsem se po něm podívala a s úlevou jsem zjistila, že ho pevně svírám v ruce a není vidět. Pak jsem se teprve obrátila zpět na mámu a zmateně jsem se zeptala: "Matěj?" Mamka se zatvářila celkem podezíravě a nepatrně přikývla hlavou. "To je...kamarád." "Odkud, ze školy?" Začínala jsem si připadat jako u výslechu. Odpověděla jsem krátké "Jo." Máma chvíli mlčela opřená o futra, a když se už chystala k odchodu, jen tak mimochodem poznamenala, že doufá, že s ním nic nemám. Docela mě to tehdy naštvalo, chtěla jsem vidět ji v mém věku :D
Zajímavé je, že jsem od té doby úplně automaticky počítala s tím, že se ten kluk jmenuje Matěj. Myslela jsem na něj, jako na Matěje, a když jsme se před pátou hodinou sešli na autobusové zastávce, málem jsem ho tak i oslovila při pozdravu. Teprve potom jsem si uvědomila, že jsem to čarování nedokončila a budu si muset jména opět tipovat.
Když jsem přišla na zastávku, on už tam stál a mával na mě. Nevěděla jsem, na co se mám koukat dřív, jestli na jeho milý úsměv nebo na tu hromadu sněhových koulí, které s největší pravděpodobností za chvilku přistanou na mé bundě. Na jméno se samozřejmě zeptal hned na začátku naší konverzace a upozornil mě, že za každý nesprávný tip se může zkusit trefit a ukázal na již zmíněnou kopici. Vypadal, jako by čekal, že budu udivena její velikostí. A to mě rozesmálo. On se jako na oplátku zas nedivil, proč se směju a zachechtal se teprve, až jsem skončila. Znělo to vtipně, ale krásně zároveň. "Tak co, jak bys mě pojmenovala?" zazněl opět jeho hlas a já začala přemýšlet. Pokud kyvadlo nelhalo, mohla jsem výběr klučičích jmen zúžit jen na ta, co začínají na "M", kromě Michala. Tak jsem vsadila na Matěje. "Nejmenuješ se Matěj?" zeptala jsem se nahlas. Pár vteřin čekal s odpovědí, pak se sehnul pro sněhovou kouli a se slovem "Ne." ji po mně hodil. Ale ta proletěla asi metr odemě a přistála na zablácené silnici. "Minule tedy mířil líp." pomylsela jsem si ze srandy a asi jsem se malinko uchechtla. "A jak teda?" zeptala jsem se zvědavým tónem a dostala jsem odpověď ve formě milého rozkazu, ať hádám dál. Bylo mi popravdě docela líto, že se tak nejmenuje, ale co se dalo dělat. Jsou spousty dalších krásných jmen. Shýbla jsem se k bílému sněhu a uplácala jsem si z něj jakýsi patvar. Koule se tomu říct teda nedalo. Opět jsem se postavila. Byli jsme pár metrů od sebe. Hlasitě jsem se zeptala, jestli se nejmenuje Martin a následně jsem po něm hodila svou zbraň. Skoro jsem se trefila, kdyby to nečekal, možná by se nestihl tak bravurně uhnout. Opět na mě vycenil své zářivě bílé zuby a žertovně prohlásil: "Tohle jsme si nedomluvili." "To bude tím, že ses domlouval sám, beze mě." zasmála jsem se a popošla jsem směrem k němu. Po chvilce dalšího roztomilého hádání jsme stáli už těsně u sebe. Dýchali jsme si na tvář a drželi jme se za ruce. Srdce mi opět tlouklo, ale hlava myslela stále jen na jedno. Tiše jsem se zeptala, jestli se jmenuje Marek. To bylo další jméno, co mě napadlo. On nepřítomě přikývl a zničeho nic mě políbil. Byl to krátký polibek, ale naše tváře po něm zůstaly v takové blízkosti, že naše rty od sebe dělilo maximálně pět centimetrů. Očima jsem nakrátko uhla do strany, protože jsem až teď zpozorovala, že už je tma a kolem se rozplývá jen světlo pouličních lamp. Vrátila jsem svůj pohled zpátky jemu, jeho pomněnkově modrým očím. Toužila jsem po něčem víc a tak jsem mu ještě větším přiblížením k němu dala signál, na který rychle odpověděl dalším polibkem. Tentokrát delším. Se zavřenýma očima jsem si naplno užívala naše spojení a po chvíli jsme se už líbali. Bylo to vášnivé, ale zároveň tak něžné...
Trvalo nám dlouho, než jsme se od sebe odtrhli a začali se procházet. Doteď jsme stáli na zasněženém trávníku za autobusovou zastávkou. Vzali jsme to přes řeku po lávce. Trochu mě znervózňovalo, jak se houpala, nemám totiž vůbec ráda výšky. Dokonce se jich docela i bojím. Potom jsme šli podél řeky směrem k dalšímu mostu a cestou jsme prohlíželi Vánoční výzdobu města, která nádherně svítila. Povídali jsme si, jak bychom město vyzdobili my. Musela jsem uznat, že má fantazii, teprve pak se přiznal, že chodí na výtvarku a taky píše básně. Bylo to úžasně milé překvapení. "Tak mi nějakou napiš." požádala jsem ho, když jsme opět přecházeli řeku, tentokrát po pevném mostě. Nejspíš neodolal mým psím očím, tak mi slíbil, že něco zkusí vytvořit. "Ale jen, že jsi to ty." poznamenal vtipně. "Nikomu jinému bys básničku nepsal?" zeptala jsem se. "Ne." odpověděl krátce a usmál se na mě. zastavili jsme se uprostřed mostu a dívali jsme se na nebe a řeku. Bylo to opravdu celé jako sen, nikdy jsem nevěřila, že zažiju něco takhle romantického.

Bylo už skoro půl osmé a my jsme pomalu dorazili před můj dům. Bylo mi šíleně líto, že už to končí, ale nemohla jsem si dovolit přijít domů později, než se máma vrátí z práce. Víte, jak byla proti tomu, abych si našla kluka. Zavřela jsem oči a ucítila jsem pro dnešek poslední hřejivý polibek, na rozloučenou. Než jsem stihla oči znovu otevřít, uslyšela jsem ještě tiché zašeptání: "A jmenuju se Matěj."

Příběh čarodějky -část 4.

26. ledna 2014 v 14:29 | Nicole |  Příběh čarodějky
Stále jsem nemohla přestat myslet na ten mámy ustrašený výraz ve tváři. Je pravda, že nikdy neměla ráda, když jsem se pohybovala poblíž půdy, ale ještě se takhle nikdy před tím netvářila. Abych byla upřímná, docela mě to vyděsilo. Nezbývá než doufat, že na mé tajemství nepřijde a neobjeví v mém pokoji hromady věcí, potajmu odnesených z velké skříně a truhly. A nebo, že nenavštíví půdu a nevšimne si, jak jsem tam nádherně uklidila :D.
Moudře jsem usoudila, že bude lepší nechat to čarování na později a své Optalloyové kyvadlo jsem pečlivě uschovala a zamkla do nočního stolku. Převlékla jsem se a šla jsem si připravit snídani. Jakmile jsem si však sedla s talířem ke stolu, uslyšela jsem známý krátký zvuk z mého mobilu. Přišla mi esemeska. "Kdo by mi tak mohl psát?" zeptala jsem se tiše sama sebe, napila jsem se čaje z hrníčku a běžela si do pokoje pro mobil. "Jedna nová zpráva od: Kluk X." četla jsem a srdce mi začalo tlouct jako o závod. On mi napsal! Vybavila jsem si ten moment, kdy jsme si ráno ve třičtvrtě na osm vyměňovali telefonní čísla a nemohla jsem vymyslet, jak si ho v mobilu pojmenovat. Jeho to pochopiteně hodně zajímalo, ale já jsem mu tu novou přezdívku "Kluk X" nesdělila.
Otevřela jsem tedy tu esemesku a tam stálo: "Co takhle koulovaná ve dvou? dnes, 17:00, tam kde jsme se loučili :D" a podepsal se jako tajný ctitel. Kdyby jste mě viděli! Doslova jsem skákala radostí. Přitom jsem se dívala z okna a sněhu bylo vskutku hodně, naše zahrádka pod ním nebyla skoro ani vidět. A k tomu další bílé vločky padaly z nebe. Už jsem si tam venku nás dva představovala. Minule jsme se koulovali, ale bylo to jen pár hodů sněhem, který ani nedržel v požadovaném tvaru.
Ihned jak jsem se probudila ze svých myšlenek, odepsala jsem mu, že přijdu ráda a natrénuji si uhybání a trefování se na terč :D. Odebrala jsem se zpět do kuchyně a mobil jsem si vzala s sebou. Udělala jsem správně, protože mi za minutku přišla další esemeska, že prý se moc těší, nemám šanci ho porazit, a že je zvědavý, jaké jméno jsem mu vymyslela. A tím mi připomněl, že bych to kyvadlo neměla tak moc odkládat. Měla jsem čas jen do pěti odpoledne.
Naházela jsem do sebe snídani a ačkoliv mám vždy v sobotu po snídani dělat úkoly, na školu jsem v tu chvíli úplně kašlala. Připadalo mi, že je všechno ostatní důležitější než matematika a jiné "velmi zábavné" předměty. Ale když už jsem u té školy, musím se vám jen tak mimochodem pochlubit, že z toho referátu na dějepis jsem dostala jedničku :) Pokud si na něj nevzpomínáte, byl o upalování čarodějnic ve středověku. Nejhorší je, že upalovali i naprosto nevinné ženy. Našla jsem si o tomto tématu docela hodně ve starých knihách z půdy. Učitelka se mi pak ptala na zdroje, ale já vůbec nevěděla, co jí mám říct. Nakonec jsem si vymyslela, že jsem to všechno našla na internetu, ale už si nepamatuji kde. Ona jen kysele poznamenala, že kdyych zdroje uvedla, mohla jsem mít jedničku podtrženou. Ale já asi o tu čárku navíc stojím... :D
Podívala jsem se na hodiny. Bylo půl desáté ráno, to znamenalo, že jsem měla ještě hodinu a půl do pomáhání mámě s obědem. Vrátila jsem se tedy do pokoje, zatáhla jsem žaluzie, abych vytvořila nějaké dobré prostředí. Ještě jsem si ustlala postel, zavřela skříň a mohla jsem začít. Vyndala jsem své nové kyvadlo a posadila jsem se na okraj postele. Seděla jsem s nohama neskříženýma, rovně, kolena u sebe a uchopila jsem konec řetízku. Ruku jsem natáhla před sebe, zpevnila jsem ji a začala jsem se plně soustředit. Myslela jsem na něj, na to, jak by se mohl jmenovat. Tiše jsem se zeptala kyvadla, zda jeho jméno začíná na písmenko "M". Stejně jako včera. Až na to, že tentokrát se něco stalo. Po pár vteřinách jsem cítila podivné vibrace v řetízku a upřeně jsem se na něj zadívala. Zrychlilo se mi dýchání i tep a připadalo mi, jako by se kyvadlo mírně zhouplo směrem ke mně. A pak znovu, houpalo se čím dál tím víc, až už jsem si byla jistá, že se mi to jen nezdá. Chvilku jsem to ještě překvapeně pozorovala a potom jsem nahlédla do knížky, abych si ověřila, že pohyb svisle znamená ano. Bylo to tak. A už jsem se nemohla dočkat, až se více přiblížím ke konečnému jménu. Opět jsem natáhla ruku s kyvadlem a plná očekávání jsem mu položila další otázku. "Jmenuje se Michal?" Bylo to první, co mě napadlo. Po chvilce jsem zjistila, že se nedokážu soustředit z toho vzrušení. Povolila jsem, zhluboka se nadechla a zkusila to znovu. Nejprve jsem si ho se vším všudy vybavila a potom jsem se opět polohlasem zeptala, zda se jmenuje Michal. To jméno se mi popravdě moc nelíbilo, ale to jsem teď nemohla řešit. Musela jsem se soustředit. Konečně se optalloyový kámen znovu rozhýbal a docela se mi ulevilo, když se kýval zleva doprava a naopak. Zamyslela jsem se nad jiným jménem na "M", nad nějakým, které by se mi více líbilo. "Co třeba Matěj?" Podívala jsem se na svého plyšáka, jako bych čekala, že mi odpoví. Místo něj mi však odpověděl mámin hlas: "Kdo je Matěj?"

Příběh čarodějky -část 3.

25. ledna 2014 v 19:59 | Nicole |  Příběh čarodějky
Řeknu vám...bylo to tedy opravdu nečekané. Ač se to stalo mou vinou, najednou, z ničeho nic vstoupil do mého života kluk. Úplně mi zamotal hlavu, nemyslela jsem na nic jiného než na něj. Lépe řečeno, na jeho krátké, rozcuchané blond vlasy, trochu do světle hněda, modré oči, mírně křivý nos, který mu ale děsně slušel, zářivý úsměv, milou povahu, ale na co jsem hlavně nepřestávala myslet, bylo jeho jméno. Měla jsem hádat, ale žádné jméno z těch, která mě napadla se mi k němu nehodilo. Rozhodla jsem se tedy začít s čarováním. Z postele jsem otevřela již odemčený noční stolek a nahmatala jsem podle tloušťky příručku o zacházení s kyvadlem. Rychle jsem pročetla, jak se používá a vyndala jsem ze šuplíku malou krabičku a z ní křišťálové kyvadlo na stříbrném řetízku. Chvilku jsem si ho jen tak zkoumavě prohlížela, pak jsem chytla konec řetízku mezi palec a ukazováček a nechala ho chvilku viset. Mezi tím jsem se pohodlně usadila do tureckého sedu a zhasla jsem velké světlo v pokoji. Stačila mi malá lampička. Narovnala jsem se, zavřela jsem oči a usilovně jsem myslela na kluka, do kterého jsem se stihla tak rychle zamilovat. "Jak by se tak mohl jmenovat?" přemýšlela jsem. "Začíná jeho jméno na M?" Zeptala jsem se potichu kyvadla a otevřela jsem oči. Bylo to zvláštní, vždyť jsem si s tím kyvadlem mohla dělat co chci... Zpevnila jsem si ruku, která se mi začínala trochu třást a začala jsem se soustředit na otázku. Nešlo to. Kyvadlo se hýbalo, jen když jsem s ním pohla rukou. "Někde asi bude chyba." řekla jsem si a znovu jsem vzala do ruky knížku, jejíž čtení jsem před tím tak odbyla.
Za hodinku jsem měla větší část knihy poctivě přečtenou a zjistila jsem například, že nesmím mít překřížené nohy, nebo že si mám vybrat kyvadlo, které se pro mě hodí. Musí to být všecjno tak složité? Rozhodla jsem se tedy vydat se znovu na půdu a přinést si i ostatní kyvadla. Před tím jsem si totiž vzala to, které se mi nejvíce líbilo. Vyšla jsem tedy z pokoje a rozhlédla jsem se po chodbě. Rodiče už spali, musela jsem si tedy dávat pozor, abych je neprobudila. Došla jsem za roh k žebříku a pomalu jsem lezla nahoru. Až teď jsem si všimla, jaký to dělá hluk. Zatím nikdy nebyli rodiče doma, když jsem chodila na půdu. V polovině žebříku jsem se začala ptát sebe, jestli je to dobrý nápad, chodit takhle v noci nahoru. A ještě tam lézt potmě. Musím se přiznat...vzdala jsem to a šla jsem spát.

Vždycky jsem se nemohla dočkat víkendu a milovala jsem sobotní rána, kdy nemusím vstávat do školy, ale tuhle sobotu jsem ráno málem vybouchla, naštvaná svou blbostí. Řekli jsme si "zítra v autobuse", ale nějak jsme si neuvědomili, že "zítra" není škola. To znamená, že budu čekat až do pondělí, než toho kluka zase uvidím? Když jsem se uklidnila, uvědomila jsem si, že to má jedno plus: Měla jsem čas naučit se pracovat s kyvadlem a hlavně si pro něj dojít na půdu :D Rodiče však ještě spali, takže jsem měla stejný problém jako včera, ale alespoň nebyla tma a nemusela jsem se bát, že je probudím náhlým světlem. Popadla jsem tedy knížku, kterou jsem si včera nechala otevřenou na stole a vyběhla jsem na chodbu. Vylezla jsem rychle a bez rozmýšlení na půdu, a když jsem konečně stála nerušená před velkou skříní, hlasitě jsem si oddychla. Otevřela jsem ji. Ozval jsem skřípavý zvuk dvířek a pak už jsem mohla bez dalšího skřípání a praskání žebříku hledat krabici s kyvadly. Nebyl to problém. Poznala jsem ji celkem rychle, podle nápisu: "kyvadla" :D. Bylo jich tam celkem dost. V knížce jsem si vyhlédla zlaté, to je univerzální, ale nebylo tu. To jsem zas poznala podle popisek na kožených pytlíčkách a malých krabičkách. Prohlížela jsem všechny ty popisky a upoutal mě název: "Optalloyové kyvadlo". To proto, že jsem vůbec netušila, co to ten optalloy je. Našla jsem ho v mé příručce. "S tímto materiálem dosahují především citliví lidé výborných výsledků. Je určeno také pro ty, kterým se běžně kyvadlo nerozkmitá." četla jsem polohlasem. "To je něco pro mě!" zaradovala jsem se. Citlivá docela jsem. Ale není to špatná vlastnost, ne? A kyvadlo se mi, pravda, také ještě nerozkmitalo :D. Zrak jsem upřela zpět do knížky. "Jeho síla je v tématech duševních a karmických a pokrývá také všechny oblasti, v nichž jde o cit a emoce." Tak to by taky šlo." usmála jsem se a vzala jsem si malý sáček s optalloyovým kyvadlem k sobě. Velkou krabici jsem zavřela a uložila ji zpět do skříně. Do té jsem ještě chvíli zírala a přemýšlela jsem, jestli by se mi ještě něco nehodilo. Pak jsem usoudila že ne a skříň jsem zavřela.
Zrovna když jsem byla na odchodu, uslyšela jsem zvuk otvírání dveří od ložnice a kroky, vycházející na chodbu. Podle stylu chůze jsem poznala mámu. Tak trochu jsem zpanikařila a nevěděla jsem, co mám v tu chvíli dělat. Rychle jsem se vrhla zpět k žebříku, ale právě když jsem z něj slezla a už jsem se ho jen dotýkala, vykoukl zpoza rohu známý obličej.
"Co tu děláš?" zeptala se máma. Z jejího hlasu jsem poznala tak trochu vyděšení a rozpačitost. "Nic." odpověděla jsem rychle a snažila jsem se něco honem vymyslet, zatímco na mě máma jen vyjeveně zírala. "Já...já tu posiluju, zvedám se na žebříku rukama." a názorně jsem jí to předvedla. Občas jsem sem opravdu zašla párkrát se přitáhnout, abych měla svaly na rukou a porážela lidi ze třídy v páce :D.
Máma byla nejspíš ještě dost rozespalá, a tak si naštěstí vůbec nevšimla otevřené půdy a uvěřila mé výmluvě. Opět zmizela za rohem a já spěchala půdu zavřít.

Příběh čarodějky -část 2.

24. ledna 2014 v 21:29 | Nicole |  Příběh čarodějky
Uplynulo pondělí, úterý, středa i čtvrtek a nastal pátek třináctého. Do této doby mě to nějak nebralo, ale když jsem tohoto dne vstala z postele a nahlédla do kalendáře, hned jsem byla plná očekávání, co všechno se tento den vlastně přihodí. Řekla jsem si, že je nesmysl, věřit hloupým pověrám, a že dnešek bude naopak velmi šťastný den! Ovšem, hned ráno se mi začínalo zdát, že na tom snad přeci jen něco bude...
Každý den jezdím do školy autobusem. Nemusela bych, ale nějak se mi takhle v zimě nechce chodit dva kilometry pěšky. Tak jsem tedy nastoupila, zaplatila a stoupla jsem si naproti východovým dveřím. Držela jsem se tyče a dívala se z okna na zasněžené ulice. Bavilo mě jen tak pozorovat lidi, kteří jdou kolem. Autobus se rozjel a já si uvědomila, že mám ještě rukavice a začala jsem si je sundavat. Šlo to docela pomalu, protože ty rukavice nebyly zrovna moc teplé a měla jsem docela zkřehlé promrzlé prsty. Zničeho nic se ozvalo hlasité zatroubení a řidič velmi prudce zastavil. Zrovna když jsem se nedržela! Odletěla jsem do strany a jako by to samotné nestačilo, porazila jsem i jakéhosi člověka, stojícího vedle mě. Naštěstí byl náš společný pád zabržděn o prázdné sedačky a žlutou tyč. Autobus stál na místě a já se konečně vzpamatovala. Odstoupila jsem jeden krok dozadu a podívala se do tváře člověku, na kterého jsem se svalila. Vážně jsem si myslela, že je to nejhorší den mého života, ale když jsem uviděla milý, smějící se obličej jakéhosi blonďatého kluka, nutilo mě to se také trochu pousmát. Pár vteřin jsme si jen tak hleděli do očí a pak jsem tiše a váhavě špitla: "Promiň, já nechtěla, jsi v pořádku?" Vtom se na nás otočil řidič a hlasitě, ale podrážděným tónem se zeptal, zda jsme si neublížili, že prý by z toho měl problémy. Ten chlapec na něj zavolal, že je všechno dobrý a otočil se zpět na mě. "Nesedneme si radši?" Zeptal se, chytl mě za ruku a přitáhl si mě vedle sebe na dvousedačku, o kterou se před tím při pádu opřel. Autobus se znovu rozjel a my si začali povídat. Ani jsme si neřekli, jak se jmenujeme. Vsadili jsme se totiž, kdo uhádne jméno toho druhého dříve. Avšak nikdo z nás se stále nemohl trefit. Pak jsme vymýšleli i tak nesmyslná a vtipná jména, že jsme se smáli na celý autobus. Další věta, kterou jsme od řidiče slyšeli, zněla: "Ztište se tam vy dva, ještě tu kvůli vám nabourám a budu z toho mít problémy!"
Neúprosně se blížila zastávka, na které jsem vystupovala. Když už chybělo jen pár metrů, oznámila jsem svému novému kamarádovi, že už budu muset jít. ten se zaradoval a veselým hlasem řekl, že on tu vystupuje také. Když autobus zastavil, vyběhli jsme z něj ven, odběhli jsme trochu stranou na zasněžený trávník a stoupli jsme si naproti sobě. Chvíli jsme mlčeli a on vypadal, jako když přemýšlí. Pak z něj najednou vypadlo moje jméno. Vykulila jsem na něj oči. "Jak to víš?!" Bez váhání odpověděl: "Hodí se to k tobě." A usmál se. Potom se zeptal, o co že jsme se vlastně vsadili a jaká bude odměna pro vítěze. Cítila jsem, jak se červenám. Nejspíš na mně poznal, že já to asi splnit bez pomoci nedokážu, a tak se ke mně sám přiblížil a k mému překvapení mi nastavil tvář. Čekala jsem, že bude chtít na pusu nebo se rovnou líbat. Ale byla jsem docela ráda. Jestli ho sejně dlouho neuvidím a mezi námi nic nebude, jen by se mi pak po jeho rtech stýskalo. No jo, přiznávám, asi jsem tak trochu poblázněná :D Rychle jsem ho políbila a on se otočil a šel směrem odemne. Vůbec jsem nechápala, co to má znamenat. To se ani nerozloučí? Najednou mi něco narazilo do boku. On po mně hodil sněhovou kouli. Zasmála jsem se a rychle jsem mu to oplatila. Chvilku jsme se po sobě ještě trefovali, ale pak odbilo třičtvrtě a my si uvědomili, že musíme také do školy. Byl čas se rozloučit. "Uvidíme se ještě?" zeptal se modrooký chlapec a tázavě se na mě podíval. "A ty bys chtěl?" odpověděla jsem mu potěšeně otázkou. "Jasně, že chtěl. Líbíš se mi," dodal. Byla to snad ta nejkrásnější slova na světě. "Tak zítra zase v autobuse? Promyslím si mezi tím tvé jméno." Navrhla jsem s úsměvěm.
Než jsme se rozešli, každý jiným směrem, vyměnili jsme si ještě telefonní čísla a já byla úplně v sedmém nebi.

Večer jsem se pak zajímala o kouzla a různé lektvary lásky. Fungovaly by doopravdy? Moudře jsem usoudila, že nic z toho nepotřebuji a jen tak jsem si pročítala onu kapitolu. Nemohla jsem se dočkat příštího rána. Vtom mě napadlo, že bych mohla zkusit nějak pomocí magie zjistit, jak se ten kluk vlastně jmenuje. Znamenalo to začátek praxe -čeká mě první čarodějnický pokus :)

Příběh čarodějky -část 1.

24. ledna 2014 v 20:09 | Nicole |  Příběh čarodějky
Tehdy jsem stála při západu slunce na kopci za městem. Bylo to mé oblíbené místo, nedaleko domova. Stála jsem tam jako sloup a zírala na jasně oranžový kruh, který se pomalu schovával za skály v dálce. Možná jsem zvenku mohla připomínat kamennou sochu, ale uvnitř mě to opravdu žilo. Pocity a myšlenky se různě proplétaly v mé hlavě a můj smutek občas vystřídala touha, vášeň, kterou ve mně vzbuzovala tato kouzelná atmosféra. Když už bylo sluníčko hodně nízko, rozhodla jsem se jít domů. Sklopila jsem oči a v zelené trávě jsem objevila šedou pampelišku. Dřepla jsem si k ní a po chvilce jsem ji utrhla. Postavila jsem se čelem k posledním zbytkům slunce a ruku s květinou jsem natáhla před sebe. Zavřela jsem oči, z plných plic jsem foukla a přála jsem si, abych konečně našla smysl tohohle života...

Příběh čarodějky

Bylo pěkné zimní odpoledne. Víkend se chýlil ke konci a já se doma znuděně připravovala na další den ve škole. Úkolů jsem měla až nad hlavu a nevěděla jsem, do čeho se mám pustit dřív. Rozhodla jsem se tedy začít s dějepisem. Měli jsme si připravit referát o upalování čarodějnic ve středověku. Sedla jsem si ke stolu, vzala si tužku a papír a začala jsem přemýšlet, jak to celé pojmout a kde získat informace. Internet nám už dva dny nešel. Očima jsem procházela police plné různých knih a vtom jsem si vzpomněla na starou truhlu na půdě s vyřazenými knihami. Většinu z nich jsem jako malá počmárala a vytrhala jsem z nich stránky. Ale byly tam i knihy téměř neponičené, avšak hodně staré. Naposledy jsem se do truhly dívala asi před dvěma lety, když se mi ztratila má dost potrhaná učebnice. Zahlédla jsem tam různé tlusté svazky, nápisy, jako "Wicca", "Dějiny magie", "Runy", a další. Doteď si ty názvy pamatuji, často se mi o nich i zdálo, i když u některých ani netuším, co znamenají. Myslím, že se někdo z mé rodiny někdy věnoval čarodějnictví či věštění budoucnosti. Tak mě ten den napadlo, že to prozkoumám...
Vylezla jsem po žebříku na naší půdu. Rozsvítila jsem tam dvě staré lampy, které vydávaly slabé žluté světlo. Dřív jsem se tu celkem dost bála, nemohla jsem vystát ty pavučiny, prach a stíny různých věcí. Tentokrát mi to ale nevadilo. Rovnou jsem zamířila k zaprášené truhle a pokusila se ji otevřít. Ruce jsem měla úplně šedé a bylo mi to nepříjemné. Na druhý pokus jsem truhlu otevřela a rázem jsem měla před očima hotovou knihovnu. Vyházela jsem svrchní vrstvu dětských knížek a konečně jsem našla, co jsem hledala. Bylo tu daleko více knih, než jsem si myslela. Také mě tu překvapilo několik novějších vydání -pěkné barevné knížky: "Čakry", "Tajemství krystalů", dokonce i "Deník čarodějky". Vybrala jsem si, co si odtud zapůjčím a prostuduju. Když jsem zaslechla odemykání vchodových dveří, půdu jsem rychle opustila a vybrané knihy jsem zamkla do nočního stolku.
V půl desáté toho dne jsem opustila obývák a vypravila jsem se do svého pokoje. Nemohla jsem se dočkat, až si něco přečtu. Lehla jsem si tedy do své nově povlečené postele, rozsvítila jsem si lampičku a ze své šperkovničky jsem si vyndala malý klíček od skříňky v nočním stolku. Po chvilce už jsem otevírala slavný "Deník čarodějky". Do očí mě hned na první straně praštilo červeně napsané "Varování". Po jeho přečtení mě celé to čarodějnictví začalo ještě více zajímat a se zájmem jsem otočila na další stranu. Já nejsem nijak vášnivý čtenář a normálně bych tak tlustou, hustě popsanou knihu ani nepřečetla. Naštěstí tu bylo hodně zajímavých obrázků, doplňujících text. Po pár větách už jsem to nemohla vydržet a rozhodla jsem se si celou knihu pomalu prolistovat, než se pustím do pořádného čtení. Hned po první kapitole následovala druhá, nesoucí jméno "Magické a věštecké pomůcky". Tolik toho taková čarodějka potřebuje? Zavrtěla jsem nechápavě hlavou nad obrázkama dýk, oltářů, svícnů, hůlek, svíček, pohárů, karet, kotlíků a jiných dost zajímavých věcí. Kde to všechno ale seženu? A kam to dám? Zavřela jsem knihu a odložila ji na stůl. Řekla jsem si, že to nemá cenu a zítra, až napíšu ten referát, vrátím ty kniížky zpátky.

Pondělí. Opravdu příšerný den. Školu jsme měli až do půl čtvrté a doma mě vždy čekaly pravidelné domácí práce. A tak jsem si při otírání prachu z nábytku vzpomněla na naší půdu, která by ten mokrý hadr potřebovala stokrát víc než náš obývák. Rozhodla jsem se, že to tam půjdu trochu přetřít a vrátím tam zapůjčené věci. Tak jsem si znovu vymáchala hadr, popadla knihy a vydrápala se s tím nákladem na půdu. Knihy jsem uložila do truhly a tu jsem hned očistila od šedé peřiny. Pak jsem otřela starý stůl a dvě rozlámané židle, parapet od malého střešního okénka a dostala jsem se až k vysoké skříni, stojící v koutě. Neodolala jsem a otevřela jsem ji. Měla několik polic, všechny byly zaplněné krabicemi. Vyndala jsem tu nejmenší kabičku, otřela jsem ji vlhkým hadrem a tím se objevil porušený, už téměř smazaný nápis "Tarot". "Páni!" vyhrkla jsem. V tu ránu mi došlo, že věnoval-li se někdo z naší rodiny čarování, ty všechny věci už tu musí být. Určitě jsou v těch krabicích! Rychle jsem otevřela již nezaprášenou truhlu a opět jsem si vzala svůj milovaný "Deník čarodějky." Opatrně jsem si sedla na jednu ze starých židlí a u stolu jsem začala procházet jednu stránku knihy za druhou a psala jsem si tužkou seznam věcí, které pro začátek potřebuji. Poté jsem knihu zaklapla a z otevřené skříně jsem vytáhla další krabici. Bylo v ní několik pytlíčků s drahými kameny, různé větvičky ze stromů, přehled léčivých bylin, dvě sady svíček a pár svitků pergamenu i s ptačíma pírkama a inkoustem. Hned jsem si odškrtla všechny zmíněné věci ve svém seznamu a pustila jsem se do otvírání dalších krabic.

Na půdě jsem ten den našla téměř všechno, o čem v tajemné knize byla zmíňka. Dokonce i kotlík. Učinila jsem tedy definitivní rozhodnutí a hrdě se podepsala na vnitřní stranu desek, pod nápis "Jméno čarodějky:". Následujících několik dní jsem poctivě četla a tento nový svět mě přímo pohltil a vtáhnul do svých tajů. Zatím jsem se před nikým nezmínila o mém novém koníčku a ani jsem neplánovala, že to budu v nejbližší době někomu vyprávět.