Únor 2014

Příběh čarodějky -část 8.

23. února 2014 v 12:39 | Nicole |  Příběh čarodějky
Seděla jsem s podepřenou hlavou v kuchyni u stolu a pomalu jsem vidličkou napichovala těstoviny. Ačkoliv byl prosinec, slunce svítilo tak, že se množství sněhu v ulicích se zmenšilo nejméně na polovinu a že mě jeho zář a svit opět donutily jen tak nepřítomně zírat z okna, v mysli si přehrávat očekávanou budoucnost a hledat odpovědi na své otázky. Ono to vážně bez věštění jde docela špatně, uvědomila jsem si. Začínala mě i znepokojovat představa, že nevím, co se stane zítra, jak dopadne můj další pokus, jak bude pokračovat můj vztah s Matějem, co mu dám k Vánocům... Bylo zkrátka tolik otázek, na které jsem chtěla znát odpověď a už mě nebavilo jen tak hádat. Nicméně jsem věděla, že tyhle pocity nejsou zrovna správné, že bych neměla takto smýšlet. Dokonce jsem začínala mít i výčitky svědomí. To, že byly ty klíče schované, nejspíš mělo svůj důvod...
Moje myšlenky mě začínaly v hlavě hrozně tížit a já se rozhodla, že musím na chvilku na vzduch. Naházela jsem do sebe zbytek oběda a šla jsem se obléct. O pár minut později jsem již seděla u stolu na zahradě a rozmýšlela jsem se, do jaké činnosti se pustím. Předemnou stál poměrně vysoký sloupec knih, které jsem popadla cestou sem. Začala jsem se jimi probírat. Poté, co jsem většinu z nich odložila na stranu, zbyla mi v ruce jen povinná četba a Deník čarodějky. Bylo to pro mě vážně docela těžké, nevím jestli to chápete. Stále jsem se musela rozhodovat mezi realitou a něčím, co mě šíleně zajímalo, lákalo a čím jsem začínala být posedlá. Nechápu, jak jsem si za tak krátkou dobu dokázala k čarování vybudovat takový vztah. Kdybych neměla Matěje, asi bych tyhle pochybnosti vůbec neměla, bezhlavě bych vtrhla do jiného světa, nechtěla bych pryč a nejspíš by se, včetně mě, hodně věcí změnilo.
Po chvíli přemýšlení jsem došla k závěru. Rozhodla jsem, že reálný svět nebudu opouštět. Žádné velké věštění, žádná případná kouzla, žádné lektvary, kotlíky, dýky, hůlky, už vůbec ne vyvolávání duchů nebo tak. Zkrátka budu čarovat jen tak, aby to bylo užitečné pro realitu, ale zas tak moc to do ní nezasahovalo. Tím jsem také přišla na to, co bych mohla dělat. Skočila jsem si zpět domů pro kyvadlo a pro jednu novou příručku, kterou jsem dnes dopoledne také objevila na půdě. Vzadu totiž byly takové šablonky, nebo jak tomu říct. Zkrátka půlkruhy s práznýma políčkama, říkali tomu "Diagnostické tabulky". Tam jste mohli vepsat několik možností, nechat kmitat kyvadlo a nad kterou možnosti jsou jeho vibrace nejsilnější, ta je správná. Může vám to pomoci se správně rozhodnout.
Když jsem se znovu usadila ke stolu na terase, vepsala jsem do políček slabě tužkou názvy věcí, které bych mohla dát Matějovi k Vánocům. Na výběr bylo: Také básničku a nějakou drobnost k tomu, nějakého roztomilého plyšáka, košili (moc se mi líbili kluci v košilích), CD s jeho oblíbenou kapelou, něco sladkého, a nebo nějakou osobní věc. Knihu jsem odložila a novou pomůcku, která byla v příloze jsem položila před sebe na dřevěnou desku. Narovnala jsem se a uchopila jsem kyvadlo. Natáhla jsem ruku před sebe, zavřela jsem oči a nechala jsem ho jen tak vyset nad popsaným půlkruhem. Až teď, když jsem měla zavřené oči, jsem začala vnímat další sluneční paprsky, které mi ohřívaly tvář a mimo jiné také slabý vítr. Podívala jsem se na kyvadlo, které se v proudění vzduchu zatím jen mírně třáslo. Nechtělo se mi opět opouštět tohle příjemné prostředí, tak jsem si řekla, že vítr zas tak moc s kyvadlem nehýbá a rozhodla jsem se tím nezabývat. Opět jsem sklopila oční víčka a za pár vteřin mi vítr poměrně silně pročísl vlasy a pohladil nos. Samozřejmě jsem cítila, jak se předmět na provázku zhoupnul doprava a zpět.
"Takhle by to nešlo." řekla jsem nahlas podrážděně a bylo mi jasné, že pokračovat budu muset někde jinde. Posbírala jsem si tedy všechny svoje věci a odebrala jsem se zpět domů. Zanedlouho jsem zjistila, že jsem doma opět sama a tak jsem už měla vybrané místo pro další věštění -půdu. Byl tam klid a slunce tam také přes jedno okno svítilo.
Usadila jsem se tedy na starou rozlámanou židli a vše, s čím jsem chtěla pracovat, jsem pěkně rozložila na rozviklaný stůl. Na půdě se mi čím dál, tím více líbilo a cítila jsem se tam příjemně. Zde vůbec nebyl problém soustředit se na věc. Zavřela jsem oči a usilově jsem myslela na Matěje. Stále jsem si dokola procházela tu chvíli, jak si budeme předávat dárky k Vánocům. Jak mi bude číst svou báseň, kterou mi napsal a já mu dám na oplátku to, co mi poradí kyvadlo. Otevřela jsem oči, kyvadlo jsme nastavila přímo nad první políčko a zrak jsem upřela na optalloyovou špičku. Srdce mi při pomyšlení na Matěje opět zrychleně tlouklo a i moje ruka se začala mírnou nedočkavostí třást. Pak se kyvadlo konečně rozkmitalo, ale docela slabě. Měla jsem pocit, že jen dky tomu, jak se mi třásla ruka. Posunula jsem ruku nad pole číslo dva a chvíli jsem v plném soustředění vyčkávala. Kyvadlo se po mírném chvění začalo dokonce mírně pohupovat ze strany na stranu, ale stále jen nad tímto políčkem. "Takže možnost číslo jedna si mphu rovnou vyškrtnout!" zaradovala jsem se. Nijak se mi nelíbila představa, že bych se marně snažila napsat nějakou dobrou báseň.
Tímto způsoem jsem i nadále pokračovala a když jsem si už myslela, že plyšák bezkonkurenčně vyhrál, překvapilo mě, co se stalo u posledního políčka. Kyvadlo se téměř ihned rozkroužilo nad řádkem písmen, která značila nějakou osobní věc.
"Osobní věc?! A jakou?!" No, kyvadlo mi to tedy rozhodně moc neulehčilo, spíš naopak. Věděla jsem, že by byl můj kluk rád třeba za kus oblečení, ale bylo mi jasné, že tričko nebude zrovna to, po čem touží. Zkrátka na oblečení mi přišlo ještě moc brzo. Uvažovala jsem docela dlouho. Žádný talisman pro štěstí jsem kupodivu neměla, nějakého starého plyšáka by mi bylo také hloupé mu dávat. Proč jsem to tam vůbec psala?

Příběh čarodějky -část 7.

12. února 2014 v 16:49 | Nicole |  Příběh čarodějky
Krátce po snídani mi opět zazvonil mobil. Ani jsem nečekala, že mi bude psát někdo jiný, než Matěj. Ve zprávě od něj stálo, že se dnes bohužel nemůžeme sejít, jelikož má hodně učení a odpoledne s rodinou jede do Prahy a bude nakupovat dárky. Ptal se také, co bych si přála od něj k Vánocům. Musím se přiznat, že jsem teprve v tuto chvíli doopravdy zaregistrovala, že se Vánoce neúprosně blíží. Byla neděle 15. prosince. Neměli jsme doma ani adventní věnec. Tento svátek mi připomínala jen městská výzdoba. Dárky jsem však měla nakoupené už v listopadu, s kamarádkou jsme šly nakupovat schválně už takhle brzy, aby jsme pak nemusely schánět dárky narychlo. Sedla jsem si na postel a znovu se zadívala do malého displeje. "Co bych měla koupit matějovi?" ptala jsem se pořád dokola sama sebe a nezabývala jsem se tím, co mu odpovím na jeho dotaz, co bych chtěla já. Odpověď jsem už měla vymyšlenou: "Tak si to v Praze užij :) K Vánocům bych chtěla tu básničku, minimálně sto veršů! :D" Nacvakala jsem tyto věty do mobilu a zmáčkla jsem tlačítko odeslat.
Toto dopoledne jsem přestala myslet na cokoliv jiného. Do hlavy mi naskočily Vánoce a nechtěly pryč. Rozhodla jsem se tedy zabalit již nakoupené dárky, dokud naši nejsou doma. Vysunula jsem spodní šuplík mého stolu. Byl velmi prostorný, takže se mi tam všechny věci krásně vešly. Sedla jsem si na zem do tureckého sedu a jednu věc po druhé jsem pomalu vyndavala. pro mámu jsem měla knížku s recepty na originální vánoční cukroví. Mamka vždycky ráda pekla, ale často jí na to nezbýval čas. Tátovi jsem koupila kávu, tu pije denně. Měla jsem tam samozřejmě ještě dárky pro babičku, dědu, tetu a ostatní členy rodiny, ale už po prvních dvou vyndaných předmětech jsem si uvědomila, že nemám do čeho dárky zabalit.
Stoupla jsem si tedy a vydala jsem se do komory. Tam je uschovaná všechna výzdoba, kterou stejně nepoužíváme, ale mimo jiné také mašle, stuhy a balicí papíry. Vešla jsem do této malé místnosti, rozsvítila jsem a rozhlédla jsem se kolem. Bylo tu vážně plno věcí, nedalo se tu pomalu asni projít po podlaze. To, co jsem hledala jsem objevila vcelku rychle, jen jsem potřebovala odstranit pár věcí, abych se k tomu vůbec dostala. "To nemáme dole sklep?" nadávala jsem vduchu, když jsem omylem shodila z poličky středně velkou krabičku. Při dopadu na staré oblečení na židli v ní cosi zacinkalo. "To musí být mámy starý zvonek, kterým vždy oznamovala příchod Ježíška!" vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem na něj ještě věřila a toužila jsem ten zvonek spatřit. Teď však místo této touhy byl důvodem k otevření krabičky a nahlédnutí dovnitř spíš strach, jestli se předmět uvnitř nerozbil. Po pár sekundách jsem si mohla oddychnout. Skleněný zvonek byl stále vcelku a byl opravdu krásný. Štěstí že tam bylo to oblečení a krabice byla vycpaná bublinkama. Abych si zvoneček lépe prohlédla, vyndala jsem ho ven a začala ho blíže zkoumat. Teprve když jsem ho chtěla vrátit zpět, všimla jsem si, že to nebyla jediná věc v krabičce. Na dně pokrytém látkou se totiž v hromadě bublinek objevil ještě malý průsvitný pytlíček s dvěma zrezlými klíči. Srdce mi začlo bušit jako splašené. Nečekala jsem, že je najdu tak brzo a ještě k tomu náhodou. Ale je pravda, že mamka byla chytrá. mezi vánoční výzdobou, které se už roky nikdo nedotkl bych je vážně nehledala. Ani jsem nezapochybovala o tom, že jsou to správné klíče a vyběhla jsem z komory. Dveře od této místnosti byly hned vedle žebříku od půdy. Tato část bytu byla vskutku málo navštěvovaná.
Srdce se mi ještě nesklidnilo a já už stála na půdě. Předemnou velká skříň, vedle truhla. Obojí bylo stále pevně zamčené. Otevřela jsem sevřenou dlaň a do každé ruky jsem si chytla jeden klíč. Pečlivě jsem je porovnala a usoudila jsem, že ten větší hnědý bude od truhly, ten menší kovový jsem šla ihned zastrčit do klíčové dirky od skříně.
Za půl minuty už jsem musela skákat radostí. Opět mi byly k dispozici všechny čarodějnické pomůcky.

Na půdě jsem si tehdy pro jistotu vzala několik nejzajímavějších věcí a předmětů, kterým jsem se chtěla v nejbližší době věnovat. Ze žebříku jsem slezla právě včas, když jsem uslyšela přicházet mámu z práce. Stihla jsem si i vzít balící papíry z komory, zhasnout, zavřít a zalézt si zpět do svého pokoje, kde jsem všechny tyto věci pečlivě ukryla.

"Ahoj!" pozdravila máma hlasitě a nečekala na mou odpověď. Ihned mě požádala, abych jí šla pomoct s obědem. Sice se mi moc nechtělo, všem vám je asi jasné, co jsem chtěla dělat, ale souhlasně jsem na ni přikývla, když procházela kolem mého pokoje. Než jsem se odebrala do kuchyně, ještě jsem si zkontrolovala mobil a samozřejmě už mi Matěj odepsal:
"Basnicka je uz hotova, ale sto versu tedy nema :D Asi ti budu muset jeste neco prikoupit... :D Matej." Pousmála jsem se nad jeho zprávou. Na báseň od svého kluka jsem se nesmírně těšila, ještě mi nikdy žádný kluk romantickou básničku nenapsal.